Jak jsem padla na Zbirohu za vlast

úterý 10. srpen 2010 22:23

Když mi Madlenka poprvé nabídla jet na bitvu, myslela jsem si, že se zbláznila. To mám jet někam, kde budu v chatrných hadrech, spát na zemi, v zimě, bez civilizace?? Nikdy! Ale ukecala mě. Prý to není tak zlé. A tak jsem se skoro měsíc chystala na snovou akci jen pro to, abych hned v začátku zjistila, že jsem měla pravdu.

Myslela jsem si, že se pojede dvěma autama. Nakonec nevím-která-dobrá-duše vymyslela, že se v pěti lidech zmáčkneme do jednoho auta a na přívěs. Bušení věcí a popírání fyzikálních zákonů trvalo dobrou půlhodinu a majitelka i přívěs ronily slzy. Posádka vevnitř byla zavalena koši a zbrojí. Jelo se dofouknout kola, kde jsme osádku benzínky štvali komickým navigováním nezkušené řidičky, jak se couvá s přívěsem, jelo se pro benzín (jinam), kde jsme pro samé klábosení zapomněli popojíždět ve frontě, projížděli jsme kdejaké slepky a ještě jsme po cestě ztratili koláč zapomenutý na střeše auta. Opuštění Prahy se jevilo coby zázrak a já se Madlence za jejího neopakovatelného smíchu zhroutila na rameno. Zemřu, už je to jisté.

Varovat mě mělo i to, že zatímco po cestě všichni horečně větrali a nemohli dýchat vedrem, já mrzla a záviděla sněhulákům tělesnou teplotu.

Na místo jsme přijeli jako poslední, již za tmy. V dešti jsme zmateně hledali příjezdovou cestu a já pomalu litovala, že jsem se nenechala vysadit ve Strašnicích. Po elegantním zablokování lesní cesty, protože jsme pro žvanění přejeli odbočku ve svahu, jsme se jali sundávat klády (stanové tyče) ze střechy auta, abychom zjistili, že ty pro stan můj a řidiččin chybí. Kdosi je nevrátil. Jistý Mathias se vnořil v hlubiny lesa s tím, že vyrobí klády nové. A my ostatní se jali přenášet věci a stavět přístřešek za větru a deště. Já jsem se velice brzo jala hledat víno, protože mi bylo jasné, že můj konec se blíží. Po objevení alkoholu jsem se stala hvězdou a dala jsem kolovat.

Dalších několik hodin jsem byla navíc. K čemu byly truhly nevím, k čemu koše také ne, jak se staví stany z plátna a klád taky ne. Pánové už jen v podvlíkačkách kopali v průtrži mraček kolem stanů rigoly a já se snažila vypadat, jakože tam vůbec nejsem. Má zmrzlost byla ale již nepřehlédnutelná a tak na mě Mathias navlékl svůj teplý hábit á la Santa Claus. Nevím jak se situace nakonec vyřešila, ale stany stály, téměř obyvatelné. Chopili jsme se lahví, luceren a už za pár hodiny jsme s Madlenkou, hodny středověkých opilců, usnuly s hlavou na stole.

Když mě jistý Tomáš Provazník přemluvil, abych se přesunula do stanu, uvědomila jsem si, že mám všechno mokré. Nemaje jiného odění, svlékla jsem mokré kalhoty a snažila se noc přežít na ovčích houních přikrytá dekami, zatímco venku se radovaly zárodky povodní. Nemusím nikomu vysvětlovat, že jsem toho moc nenaspala.

Druhého dne ráno jsem se doplazila obalena dekami do stranu Madlenky a zmíněných pánů, abych obdržela středověký oděv a nechala se utěšit. Na chvíli jsem zapomněla na zimu. Zašívaly se uniformy a dopoledne jsem strávila s Madlenkou a dezertérem z ranního nácviku Provazníkem. Protože se kdesi ztratily zapůjčené krpce (pradědeček bot), ve stanu jsem skončila uvězněna. S nohama obalenýma v hadrech jsem čekala na záchranu, která se nakonec objevila v mých zcela mokrých teniskách se slovy „pro jednou se to nezblázní“. Cca ve dvě jsme stan opustily, zíraly s Madlenkou do kapek deště a já už měla jasno: tady nezůstanu. Napsala jsem domů zoufalou SMS v přibližném znění: Zařiď si to jak chceš, ale zachraň mě!!!

Protože Ondra záchranu odsouhlasil, mohla jsem bitvu už přežít v klidu. Vidina teplé sprchy v několika hodinách zahnala vodu, kterou jsem každým krokem ždímala z laciných tenisek, a já tak mohla v dobré víře vyběhnout zpod ochrany stromu, abych lépe viděla vojenské zápolení. S Madlenkou jsme se střídaly o foťák (fotit umí jen ona) a radovaly se nad vyvedeným divadlem. Zakusovaly jsme bramborové kroužky zakoupené u napodobeniny dobového stánku a dopíjely lahvinku vína (ano, ve vlastním zájmu jsem ji načla už ráno). Konečně jsem se bavila.

Bylo mi líto se hned po bitvě sbalit a odjet. Ale když nemáte nic suchého a mokré nemáte šanci usušit, umínění vydržet nefunguje. Zvlášť u takového sraba, jako jsem já. Po víkendu jsem si už v civilizaci nechala vyprávět, že jsem přišla o masové hody, ohňostroj a litry medoviny. Nemrzelo mě to – medovinu nepiju.

Ač mám po zkušenostech od Ondry výslovný zákaz, na příští bitvu se moc těším. Mám jen jedinou podmínku: bude teplo a sluníčko!!! A jestli ne, někdo si to šeredně odskáče…

Soňa Kadlecová

Zuzanecpříspěvek12:3716.8.2010 12:37:11
SoninkaDěkuji...22:3611.8.2010 22:36:07
zuzanazajicovadobrý09:2411.8.2010 9:24:10
MejsuleTvé články08:1411.8.2010 8:14:00
Lída V.Syn by Vám záviděl!23:4410.8.2010 23:44:47

Počet příspěvků: 5, poslední 16.8.2010 12:37:11 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Soňa Kadlecová

Soňa Kadlecová

Reakce na aktuální společenskou a politickou situaci, satirické komentáře, osobní zážitky.

Zkuste vnímat mé články se stejným nadhledem, s jakým je já píšu :-)

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.